logotype

Fiat Dino (1966-1973)

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Fiat už od 50. let dlouhodobě zápasil s problémem, jak si zajistit obchodně úspěšný sportovní model vyšší třídy, který by byl dostatečně výkonný a esteticky zdařilý, aby si poradil nejen s domácí konkurencí věhlasných značek. Fiat 8V („Otto Vu“) z roku 1952 byl bezesporu krásný, jen stěží jej však lze považovat za sériové auto (vyrobilo se asi 114 kusů), o něco životaschopnějším pokusem se jevil být typ 2300 Coupé ze začátku 60. let, který byl sportovním derivátem osvědčeného sedanu 2300. Stroj to byl bezesporu atraktivní, tuhá konkurence od Maserati či Lamborghini však byla o stupeň výš, přinejmenším pokud šlo o jízdní výkony. Pokud chtěl tedy Fiat získat další přízeň a odbytiště, musel nutně přinést provedení technicky i vzhledově orientované na výkon a rychlost.

Hledání té pravé cesty probíhalo prakticky nepřetržitě od skončení druhé světové války, ale teprve před polovinou šesté dekády bylo jasné, že se design jednotlivých karosářských verzí bude ubírat dvěma odlišnými směry, což bylo přinejmenším odvážné. Na základě vlastních zkušeností turínský koncern věděl, že velké procento zájemců se bude orientovat na otevřený druh karoserie, bylo tedy třeba nabídnout levnější, ale dostatečně zajímavou alternativu k extrémně drahým domácím supersportům. Bylo rozhodnuto: design samonos- ných karoserií kupé i kabriolet bude mírně odlišný, a aby záměr vyšel hned napoprvé, Fiat povolal dvě italská karosářská esa. Studio Pininfarina dostalo zakázku na otevřený Spider, zatímco Bertone tvořil střízlivější Coupé. Na designu je to samozřejmě znát, Pininfarinův rukopis připomíná v některých detailech a úhlech pohledu slavná Ferrari 60. let, díky „svalnatým“ obloukům nad předními koly působí až agresivně, malé převisy karoserie dodávají zase dostatečně dravý vzhled i z bočního pohledu.

Oba modely se nepředstavily současně, jak by se možná dalo čekat; první přišel na svět dvoumístný Spider, slavící svou premiéru na turínském autosalonu na podzim 1966. Teprve v březnu 1967 se v Ženevě představuje Coupé, nejen tvarově uhlazenější a od pohledu „mírnější“, ale také delší. Je zajímavé, že typové schválení identifikovalo Spider jako konfiguraci 2+1. Spider měl interiér vybavený hůře než Coupé, na svou třídu podprůměrný: palubní deska byla pokryta vinylem, volant s kovovými rameny měl plastový věnec a přepínače byly odvozeny z levnějších modelů Fiatu. Po několika měsících byl tento problém vyřešen a Spidery vyráběné po únoru 1967 dostaly volant s dřevěným věncem, stejně jako dřevěné obložení palubní desky, které mělo sesterské Coupé od samotného začátku. Seznam příplatkové výbavy se u obou modelů omezil na rádio, metalízu, kožené čalounění a k Spideru hardtop pokrytý vinylem s nerezovými doplňky ve stylu ochranných oblouků.

Společným prvkem obou provedení byla pohonná jednotka. Jednalo se o celohliníkový dvouvačkový vidlicový šestiválec o objemu dvou litrů. Stejný agregát používal dobře známý Pininfarinův Dino 206 GT, občas označovaný jako „Ferrari Dino“, odkazující na památku předčasně zemřelého Ferrariho syna, který byl u značky průkopníkem šestiválců. Výkon 160 koní byl zejména pro Spider s hmotností 1165 kg víc než dostatečný, dovoloval dosažení maximální rychlosti 210 km/h, těžší kupé jelo jen o pouhých 10 km/h méně. K tomu samozřejmě přispěla i sériově montovaná pětistupňová převodovka vlastní konstrukce, pohánějící zadní kola.

Zájem o sportovní Fiaty, požehnané jménem z rodiny samotného Commendatora, ale nebyl tak intenzivní, jak výrobce očekával. Především bohatý americký trh jednoznačně upřednostňoval hbité otevřené Fiaty 124, navíc se Dino nikdy neobjevilo v továrním soutěžním týmu. Byla to doslova extrovka, která měla i na evropských trzích jen vlažný ohlas. Konkurence v podobě Porsche či nejvyšších objemových kategorií Fordu Capri znamenala sice „jen konfekci“, ale zákazníci se k ní hrnuli.

Do prvního a jediného faceliftu v roce 1969 Fiat vyrobil a prodal pouze necelých 5000 exemplářů obou provedení, ale mělo být ještě hůř. V roce 1969 představily Fiat i Ferrari nové modely Dino s motorem 2.4. Fiaty Dino 2400 měly premiéru v říjnu 1969 na autosalonu v Turíně. Kromě většího motoru patřilo k dalším znatelným vylepšením zadní nezávislé zavěšení. Šestiválec měl nyní 180 koní a byl z lité oceli, namísto staršího lehkého slitinového bloku motoru. Stejný motor byl použit v Dinu 246 GT, vylepšené verzi 206 od Ferrari.

Zatímco původní Dino mělo tuhou zadní nápravu, odpruženou listovými pery a čtyřmi tlumiči, vozy s motorem 2.4 využívaly nezávislé zavěšení s vinutými pružinami a dvěma tlumiči, odvozené z Fiatu 130.

Spíše než vyšší výkon a výsledná rychlost byl nejdůležitějším důsledkem vyššího zdvihového objemu citelný nárůst točivého momentu, který byl k dispozici v nižších otáčkách. Dino 2400 se rozjíždělo mnohem lépe a bylo považováno za mnohem použitelnější, i v městském provozu. Další úpravy vylepšily řiditelnost a bezpečnost vozu: spojka s větším průměrem, nová převodovka ZF s upravenými poměry a jedničkou řazenou vlevo dolů, širší pneumatiky Pirelli Cinturato CN36 205/70VR-14 a větší brzdové kotouče a třmeny. Kosmetických změn bylo relativně málo. Oba modely nyní dostaly označení „Dino 2400“.

U kupé nahradila starší stříbrnou čelní mřížku se vzorem plástve a logem Fiat uprostřed nová černá mřížka a znak se přesunul na kapotu. Řada původně chromovaných drobností se zbarvila do matně černé, například části ráfků, výdechy v předních blatnících a výdechy ventilace v kabině – posledně jmenované se přesunuly z blízkosti bočních oken k zadnímu. Vzadu byla jiná světla. Spider také dostal novou přední mřížku s dvěma horizontálními chromovanými žebry, ráfky s pěti šrouby místo centrální matice, stejně jako nové nárazníky s gumovými pásy. Pouze kupé dostalo zcela jinou palubní desku a nové látkové sedačky, kožené čalounění bylo za příplatek. Přední opěrky hlavy byly u Coupé v základní výbavě a u Spideru za příplatek. Zajímavostí je přesun montáže Fiatu Dino do slavné maranellské manufaktury, k němuž došlo v samém závěru roku 1969.

Dino 2400 zůstalo ve výrobním programu do roku 1973. Za rázným ukončením produkce stojí především ekonomické důvody. Prodejní statistiky Dina v posledním období poklesly natolik, že bylo naprosto neúnosné nechat jej nadále prohlubovat ztrátu, tím spíše, že se Fiatu rýsoval další nepříliš úspěšný projekt – Fiat 130. Z celkového množství 7800 vyrobených Din je bezesporu nejcennější Spider druhé generace, který sjel z linky v pouhých 420 exemplářích. Ani kupé však na silnicích nepotkáváme běžně, jakkoliv jde stále o tu nejlevnější cestu, jak získat legendární maranellský motor pod kapotu – zatímco klasické Dino 246 GT neseženete v hezkém stavu pod 300 000 eur a Fiat Dino Spider pod 130 000 eur, obstojné kupé bývá k dostání už zhruba od 60 000 eur výše.

To je i případ červeného kupátka z našich fotografií, které pochází ještě z předfaceliftové série, a je tedy vybaveno původním dvoulitrovým motorem Dino. S touto legendami opředenou jednotkou jsem měl tu čest už v „maranellském“ Dinu a i po zkušenosti s o něco (údajně) slabší specifikací ve Fiatu mohu jen zopakovat, že jde pravděpodobně o nejpovedenější šestiválec 60. let. Zatímco některé konkurenční modely z té doby byly vybaveny V6 (ale i V8), které se jen váhavě rozbíhají do otáček a nemá valný smysl je točit přes 4000/min, Dino nikterak nezapírá své závodní kořeny a ochotně se vytáčí do maxima – hranice nejvyššího výkonu leží až na kótě 7200 otáček, u pozdější verze 2400 dokonce v osmi tisících. Pouhý dvoulitr tedy umí s umírněným kupé jaksepatří hnout bez ohledu na nevelký papírový výkon, boduje ale hlavně živelným sportovním charakterem a krásným zvukem ve vysokých otáčkách. K tomu si můžete přičíst krásnou mechanickou vazbu pětistupňové převodovky nebo precizní řízení a máte řidičský zážitek jako víno.

Interiér Fiatu sice postrádá designovou genialitu bratrance od Ferrari, nadčasové funkční ztvárnění s řadou páčkových přepínačů na středové konzoli má ale také svůj půvab a v kabině je hlavně nesrovnatelně víc místa – v nouzi i pro čtyři osoby a jejich zavazadla. Našinec znalý vozů Žiguli si nemůže nevšimnout hned několika ovládacích prvků a budíků, které byly posléze typické pro sovětské licenční vozy z Togliatti. Inu, velkosériová technika se v 60. a 70 letech běžně objevovala i v těch nejdražších italských autech. Dnes patří Fiat Dino k italské klasice přelomu šesté a sedmé dekády. Nemá sice tak zvučné jméno jako soudobá Lancia Fulvia, ale rostoucí počet renovovaných a provozovaných kusů dává záruku, že jméno „Dino“ bude žít nejen ve spojitosti se značkou Ferrari, ale i s Fiatem.

PROGRESIVNÍ POHON
Myšlenku vidlicového šestiválce Enzo Ferrari dlouhá léta odháněl jako obtížný hmyz. Pro motor 1.5 V6 DOHC lobboval s italským temperamentem Alfredo, tedy milovaný jedináček „Dino“, u otce od roku 1955. Ve Švýcarsku tehdy studoval strojařinu, navíc se radil s legendárním „alfistou“ Vittoriem Janem. Spiklenecká dvojice kula pikle i v nemocnici, kam Dina zahnal těžký infekční zánět ledvin. Tvůrčí proces přetrhla 30. května 1956 smrt tehdy 24 let mladého následníka maranellského trůnu. Jeho smrt sice nepřímo zapříčinila definitivní rozpad již tak nefunkčního Enzova manželství, šestiválce však Enzo současně vzal na milost. Velké úspěchy slavily ve vozech Ferrari formule 1 a 2, které dovezly Phila Hilla a Johna Surteese k mistrovským titulům v letech 1961, resp. 1964. Vstup na scénu sériových aut se ale protáhl na téměř desetiletí od Dinovy smrti.
Zoufale drahé dvanáctiválce, umístěné klasicky vpředu, byly astronomicky drahé a nemoderní a Ferrarimu začínal s nástupem nových modelů Lamborghini či Porsche povážlivě ujíždět vlak. Do „podřadného“ segmentu proto Maranellští poslali nové Dino. První prospekt je líčil jako „dostupný sportovní automobil, vlastnostmi takřka Ferrari“. Dnes už víme, že už první „středová“ Dina 206 se tradičním Ferrari s dvanáctiválcem pod kapotou co do jízdních vlastností přinejmenším vyrovnala.

 

NENÍ DINO JAKO DINO
Jak píšeme v hlavním textu, motory Dino byla vybavována hned tři zcela odlišná auta. Ferrariho Dino 206 s uzavřenou karoserií debutovalo stejně jako otevřený Fiat Dino Spider v roce 1966, kupé Fiat následovalo až o rok později. Až v roce 1972 se objevilo Dino s karoserií typu targa (Dino 246 GTS). Zajímavostí je, že Fiat u Dina udával výkon 160 koní, zatímco u Ferrari Dino bylo při představení prvního prototypu v roce 1967 uváděno 180 koní, navzdory tomu, že motory vyráběli zaměstnanci Fiatu na stejné lince v Turíně bez jakéhokoliv určení jejich cíle. Jean-Pierre Gabriel v knize „Les Ferraris de Turin“ uvádí, že „La declaration de Ferrari ne reposait sur aucun fondament technique“ – Údaj od Ferrari nemá žádný technický základ. Skutečnou příčinou tohoto rozdílu byla chyba ve výkonu udávaném v SAE a BHP. Motor Dino později poháněl i Lancii Stratos.

 

Technické údaje: Karoserie: kupé Bertone / spider Pininfarina Motor: vidlicový šestiválec Ferrari o objemu 2 418 ccm, rozvod OHC, nejvyšší výkon 180 k při 6 600 ot./min. Převodovka: pětistupňová manuální Brzdy: kotoučové na všech kolech Maximální rychlost: 216 km/h Zrychlení 0-100 km/h za 8,7 sec

2019  PARTAJ - Magazín o klasických autech